Jízda na koni

Jízdu na koni člověk zřejmě objevil náhodou; patrně jakýsi majitel, stáda, zjistil, že čtyři nohy jsou výhodnější než dvě, a tak si sedl na hřbet nějaké starší, klidné klisny a bezděky se stal prvním jezdcem. Ukázalo se tak, že sledování stáda je z koňského hřbetu mnohem snazší. Když se některé kmeny naučily jezdit na koni a užívat je k nošení břemen a tahání vleků, obecně se zvýšila rychlost cestování a kmeny mohly využívat daleko větší území k pastvě i jiným účelům. Koně sloužili k loveckým zábavám, dostihům, ke hře, byli důležití pro komunikaci - pošta. V současné době je jejich význam převážně sportovní, rekreační a využívají se k hipoterapii či stahování dřeva v lesnictví.

Klasické ježdění

Základy klasického pojetí jízdy položil už Xenofon (430-353 př.n.l.) a jeho současníci. Nevytvořili však ucelený systém, ale jen základy dlouhotrvající jezdecké tradice, která se předávala z pokolení na pokolení. Později rozšířili způsoby a principy ježdění středověcí rytíři. Během období renesance povýšilo jezdecké umění na úroveň studia věd nebo umění, tehdy v 16. století považovaných za součást vzdělání šlechty. Umění jízdy se nadějně zdokonalovalo díky úspěchům Mistrů, počínaje neapolskou školou a vrcholící skvělou postavou Françoise Robichona de la Guérinière. Právě jeho přičiněním se ježdění stalo racionální vědou, a proto mu právem patří titul "otec klasického ježdění".

Díl II

Dnes můžeme klasické ježdění neboli vysokou jezdeckou školu vidět ve Vídni nebo u slavných Cadre Noir v Saumuru. Třetím pramenem klasického ježdění je španělská tradice, pocházející z domova andaluského koně, která položila základy jezdectví jako vědeckého oboru. Kombinuje klasické umění s použitím v praxi (například při honění dobytka). Část cviků klasického ježdění uvidíme na sportovních kolbištích v soutěžích v drezúře. Při parkúru naopak musí kůň a jezdec ovládat skokovou techniku, dále u nás probíhají v hojné míře soutěže kombinované tzv.military, ve kterých musí dvojice zvládat jak parkúr, tak drezúru a ještě jízdu s terénními skoky.Všechny tyto disciplíny se označují jako anglický způsob ježdění.

Výstroj koně a jezdce

Drezúra:

  • Kůň - anglický typ sedla - drezurní (v posedlí hodně kontaktní, bočnice úzké a dlouhé)
    - uzda - kůň má v hubě dvě udidla, jedno stihlové a druhé páku, jezdec drží dvoje otěže (jsou spojené), nánosník
  • Jezdec - bílé rajtky, černé holínky s ostruhami, černý fráček, cylindr, bílé rukavice

Parkúr:

  • Kůň - anglický typ sedla - skokové (hodně dopředu vysunuté bočnice s kolenními opěrkami, jsou poměrně krátké, jezdec používá krátké třmeny)
    - uzda - stihlové udidlo, nánosník, spojené otěže se zarážkami
  • Jezdec - bílé rajtky, černé holínky s ostruhami nebo bez ostruh, červené nebo tmavě modré sako, přilba

Díl III

Westernové ježdění:

Španělští osadníci dovezli do Nového světa nejen koně, ale i tradice chovu dobytka pastevním způsobem a založili v Argentině i v Mexiku první dobytkářské ranče. V 19. století se zvyšoval tlak rostoucí populace na chovatele, aby vyráběli více hovězího masa. Následkem toho se na západě USA překotně zvýšil počet rančů. Hlavní potřebou kovboje byl kůň. V dávných dnech se kovbojští koně jen málo lišili od indiánských ponyů. Po skončení občanské války (1861-1865) a po dovezení těžšího skotu byli zapotřebí silnější koně, proto byl vyšlechtěn vynikající honácký kůň, svalnatý quarter. Kovboj jezdil obyčejně na valachovi, který byl mnohem spolehlivější než klisna. Byli to drsní, ale vynalézaví lidé, schopní odolávat všem těžkostem a strádáním na dlouhých dobytčích stezkách, vedoucích neschůdnou krajinou. Sedlo bylo základním vybavením, muselo nést kovboje včetně všech jeho potřeb. Bylo široké, důkladné a vážilo nějakých 18-23 kilogramů. Těžká několikrát přeložená pokrývka chránila koně před otlačením a sloužila kovbojovi jako matrace. Typy sedel a uzdění byly hluboce ovlivněny Španěly, stejně jako metody výcviku a způsob jízdy. Obecně je na přední rozsoše sedla hruška, která slouží jako opora pro Larisy neboli laso ve chvíli, kdy je býk do něj chycen. Dále je sedlo vybaveno širokými koženými chrániči, díky nimž nepřijdou nohy jezdce do styku s koňským potem, což je výhodnější než jednoduché třmenové řemeny podle evropského vzoru. Třmeny jsou veliké, vyrobené ze dřeva a potažené hrubou kůží, protože kovové by byly za špatného, mrazivého počasí příliš studené pro nohy jezdců.

Díl IV

Dnešní westernové disciplíny se odvíjí od nutných dovedností kovbojských koní. V disciplíně Reining musí kůň zvládnout jezdit přesné kruhy ve vysoké rychlosti, umět prudce zastavit (Sliding stop), na místě se otočit o 180° a hned z obratu zaskočit do cvalu (Roll back), umět se na místě rychle otáčet kolem vnitřní zadní končetiny (spin), couvat a dělat letmé přeskoky ve cvalu. To vše za neznatelného vedení jezdcem. Tyto cviky musel kovbojský kůň zvládat při hnaní dobytka. Jiné disciplíny například Western Pleasure zase využívají dovednosti koně předvést pomalý a pohodlný klus (jog) a cval (lope), které jemu a jezdci umožňovali pohodlně urazit velké vzdálenosti. Další prověrkou pro dvojici je těžký terén. Kůň musel umět přesně poslouchat jezdce a například procouvat složitý úsek, přejít přes můstek, překračovat klády na zemi ve všech chodech, projít brankou ohrady tak, aby si ji jezdec mohl otevřít i zavřít aniž by sesedl z koně. Takto jsou dvojice prověřovány v disciplíně Trail. Westernových soutěží je celá řada, dokonce i výstroj se v různých disciplínách liší, ale obecně je takováto:

  • Kůň - westernové sedlo
    - uzdečka (pro mladé koně stihlové udidlo) s pákou bez nánosníku, dělené otěže
  • Jezdec - westernový klobouk, košile nebo blůza s dlouhým rukávem a límečkem nebo stojáčkem u krku, modré jeansy (dlouhé tak, aby při jízdě přesahovaly přes kotníky) s opaskem (většinou sepnutým velkou přezkou), jezdecké boty s hladkou podrážkou (schované pod kalhoty), ostruhy s kolečkem, chaps = kožené nohavice (nejsou povinné ve všech disciplínách) nahoře spojené páskem a na bocích s třásněmi
TOPlist Copyright © 2003, AHR. Všechna práva vyhrazena. Web: http://ranc.kvalitne.cz
info@ranc.kvalitne.cz